Merodi ga daisukidesu 90

3. října 2015 v 10:53 | Saskie a Batia |  Merodī ga daisukidesu

Merodi ga daisukidesu 90


Ren Itokki - červená
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená

Předchozí díl

Tashiro vypadal, že chce něco říct, ale nepustil jsem ho ke slovu, jak jsem vášnivý popis nákupu zmrzliny dostal až k jejímu složitému povídání. Docházel mi dech a tak za mě povídání dokončil Senchi, což už neznělo tak dobře, ale to jsem nemohl říct nahlas.

"Víš, Rene, vždycky jsem si o tobě myslel, že jsi inteligentní kluk…"Začal klidným hlasem Tashiro, poté co si vyposlechl naši výpověď.
"Spíš pěkný debil, řekl bych…"Poznamenal tiše kyselím tónem Senchi.
"To je od tebe milé, tak u té skvostné myšlenky zůstaň, prosím." Nevinně jsem se usmál, naprosto přehlížejíc poznámku mého mladšího bratra.
"Ne, on není debil. Jen občas zaškobrtne a všechno kolem se řítí do záhuby." Tak na tohle mi došla slova. Jo, mohl jsem prohodit něco o tom, že mu ten rozbitý hajzl, ve skutečnosti jen tu trubku co z něj vedla, zaplatím. Ale student bez brigády, který ještě studuje na úkor peněz svého otčíma… Tashiro se ke mně od samého začátku snažil chovat jako k vlastnímu synovi. Časem jsme si to nějak vyříkali, neboť mi bylo zkrátka blbé říkat cizímu chlapovi úplně jiného vyznání a rasy (nejsem rasista) než jsem já, tati. Nechal jsem si jeho příjmení na znamení díků a snad jen díky stejnému pohledu, jenž jsem s ním sdílel, na mou rozhazovačnou matku, se z nás stali velmi dobří přátelé.
"Dobře, teď to vezmeme z úplně jiného úhlu pohledu." Řekl jsem po chvíli, neboť k tématu mé nešikovnosti a jak stručně poznamenal Senchi i debility, mě už žádná obhajoba nenapadala. Začal jsem tedy na jiné téma. Oba na mě s vyčkávajícími výrazy pohlédli. Jo, já sám jsem čekal, co ze mě zas vyleze.
"Když si to tak vezmeš… máš peněz dost. Teď zním skoro jako ta semetrika nahoře v pokoji, ale klidně by sis mohl venku na svém rozlehlém, několika set, ne-li tisíci hektarovém pozemku, postavit hned několik venkovních záchodů. A teď mi dovol zapojit můj smysl pro současný moderní design. Právě frčí kadibudky ze skla. Hned vysvětlím.
Jedná se o sklo, přes které kolemjdoucí nevidí dovnitř, ale ty vidíš kolemjdoucí zevnitř. Popřemýšlej nad tím, to by nemuselo být úplně marné." Tashiro se tvářil zamyšleně.
"Tati? Ty nad tím fakt přemýšlíš?" Senchi jen nechápavě zakroutil hlavou. Vzal jsem svého mladšího bratra za rukáv a táhl ho z kuchyně.
"Nech taťku v klidu přemýšlet a poď vytřít tu koupelnu…"

Když se matka konečně odvážila pro posměch všech vylézt z ložnice bylo asi kolem sedmé večer. Stihla to akorát včas k večeři a dokonce si na sebe oblékla i to kimono. Problém byl v tom, že s ním zřejmě něco nemalého provedla. Bylo o dost kratší, skoro jí z toho lezly půlky. Viděl jsem Tashirův výraz, ano taky se mi chtělo plakat, ale raději jsem jen tiše pronesl.
"Vařila myšička kašičku, tomu dala, tomu dala, až se z myšky ku*va stala…"
Navíc odmítla vzít na nohy typické ponožky, jež se k vánočnímu kroji hodily. Prý by jí to nedělalo dobře na pedikúru. Pěkná blbost, už dva roky trpí plísní mezi prsty, jen si to není schopná přiznat.
Všichni až na Ichinaseho s Genaki, kteří nosili jídlo na stůl, jsme zasedli k prostřené tabuli. Tashiro požádal Senchiho, aby započal s modlitbou a vzdáním díků našim předkům. Potom měla následovat matka, která během své modlitby asi třikrát narazila na to co asi dostane od nás všech pod stromečkem. Poděkovala za novou sukni, kterou si sama koupila a předala slovo Terrymu. To s čím můj chůvák přišel, raději komentovat nebudu, alespoň měl na sobě kimono, bez vystřižených otvorů na zadních partiích, či nedej bože někde jinde. Konečně přišla řada na mě. V rychlosti jsem si na hlavu nasadil Kipu (taková ta židovská čepička) a zpod stolu jsem vytáhl svůj svícen tedy Menoru a obrovskou sirkou, kterou jsem si přikoupil při nákupu zmrzliny, jsem zapálil všechny svíčky. Následně jsem z malé knížky začal předříkávat modlitbu v hebrejštině. Všichni ke mně postupně zvedali své udivené pohledy.
Obhajoval jsem se v duchu jen jedním, když si mohla matka nakráčet ke stolu oblečená jako štětka, a navíc znehodnotila staré památeční kimono, proč bych já nemohl veřejně přiznat, že jsem žid? Jednou to přijít muselo.



Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama