Merodi ga daisukidesu 92

19. října 2015 v 15:00 | Saskie a Batia |  Merodī ga daisukidesu

Merodi ga daisukidesu 92


Ren Itokki - červená
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená

Předchozí díl

Všichni v obýváku se smáli, matka se uraženě zvedla už při záběru na prodavačku, od níž jsem zakupoval blonďatou paruku, jež jí byla tak dobře známá, a uraženě odešla i se psi zpátky do ložnice, odkud nevyšla po zbytek večera.
Jestli jsem zkazil rodinou idylku vánoc? Nemyslím si, jelikož Senchimu stejně jako Terrymu, Genaki, Ichinasemu a dokonce Tashirovi, tekly z očí slzy od smíchu. Jo, letošní vánoce nemohly být lepší a doufám, že nový rok bude taky tak skvělý…


Ráno v den nového roku mě vzbudila Kaneho máma, chtěli vyrazit do města a nechtěli probouzet nemocného, kvůli kterému velké nákupy odložili o týden.
Rychle jsem se převlékl a sedl k nim do auta. Samozřejmě mě donutili, ať se nasnídám a tak dále, otravové.
Procházeli jsme nákupním centrem. Na to, že byl nový rok moc slev nebylo (ne že bych po nich koukal, to rodina Konori si na to stěžovala).
Zalezl jsem do obchůdku s elektrem a koupil Kanemu nový mobil. Doufám, že už si nebude stěžovat.
Jeho otec mě požádal, jelikož jsem trval, že jim všem něco koupím na oplátku za ty housle, o nový holící strojek, jeho matka po mě chtěla mixér do kuchyně, babička dostala poukaz do lázní, které tam někde předobjednávali, a Kaneho sestra… to je kapitola sama o sobě.
Nějak nechápala, že dostane jenom jednu věc. Chtěla vykoupit snad celý obchod s oblečením, botama a já nevím čím ještě, to jsou ženský všechny takový? Nakonec se s tím ale smířila a nechala si zaplatit jedny boty.
Já měl prachů na účtu dostatek, takže by mi ani nevadilo celý ten obchod vykoupit, ale nejsem žádná charita -.-
Koupil jsem i sobě nějakou mikinu nebo něco, a Kanemu, aby se neřeklo a on si pak nestěžoval, k narozkám nové boty na fotbal, onehdy si stěžoval že ho tlačí, tak jsem mu vzal největší, dětskou velikost kterou měli.
"Hele měli bysme se tam stavit ne? Koupíme nějaký pěkný!" Usmála se nadšeně Misaki a hrnula se do náhodného obchodu.
Vzhlédl jsem k nápisu podniku a zamyslel jsem se. Hm, dobrý nápad.

Když jsem otevřel oči, byl jsem na pokoji sám.
Nebylo mi moc dobře, ale už se to lepšilo.
Podíval jsem se na matraci vedle mé postele.
Oh to snad ne… To, že Kei musel celý týden spát na zemi/matraci mi bude vyčítat do konce života…
Super.
Unaveně jsem si sedl a snažil se nějak postavit. To jak mě matka furt otravovala s odpočinkem mi vážně oslabilo svaly. Po chvíli se mi to povedlo a já se dostal do koupelny.
Opláchl jsem si obličej a napil se a pomalu sešel po schodech až do obýváku.
Ne vážně… kde jsou všichni?
Nemohli mě tady přece nechat…
Panikařil jsem.
Měl bych zkusit jim zavolat…
Můj mobil ležel na stole, ale došlo mi, že mám číslo domů, ale už ne na obyvatele domácnosti zvlášť.
Nechce se mi hledat pevná linka.
Sakra… No však oni se vrátí.
Měl bych sakra začít cvičit na kytaru nebo po prázkách budu úplně k ničemu.
Nejdřív jsem si změřil teplotu a jakmile jsem se přesvědčil, že už jsem v pohodě, vrátil jsem se do pokoje a konečně zase uchopil svou kytaru.
Je mi takové blbé hrát před Keiiem. Mohl by si pak zase na něco stěžovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama