Merodi ga daisukidesu 96

27. prosince 2015 v 17:54 | Saskie a Batia |  Merodī ga daisukidesu

Merodi ga daisukidesu 96



Ren Itokki - červená
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená

předchozí díl


"A co tvoje rodina, máš přece syna." Zasmál jsem se. On byl vždy napřed, několik kroků přede mnou a jen stěží jsem se ho snažil dohnat. Po několika letech na první střední, kdy já už neměl chuť pokračovat, jelikož jsem chtěl dělat něco jiného, zatímco on dělal přesně to k čemu byl, tak říkajíc stvořen, jsem tenhle běh na dlouhou trať v závěsu za svým přítelem vzdal. Sbalil jsem si kufry a odešel. Podruhé jsem začal od znova, úplně od začátku. Řekl jsem rodičům, že chci žít sám.


Zrovna nadšení z toho nebyli, ale v té době jsem po strašně dlouhém čase potkal Maxe, který měl zařízený byt v podkroví, navíc studoval hudbu, což mě tak nějak nadchlo. Sám tomu dnes nevěřím, že ten ztřeštěný ředitel muzické akademie, který na sobě nosí převážně růžovou a nutí tak studenty pochybovat o správné orientaci, měl tehdy dlouhé vlasy, které si každý den žehlil a navíc je měl nabarvené na černo, což mu tak zůstalo do dnešních časů, k tomu se oblékal především do černé barvy a nosil spoustu železa, ostnů, lebek a všeho, co připomínalo smrt, v jeho podání death metal. Nastěhoval jsem se bez váhání k němu, on vyhodil svého tehdejšího spolubydlícího, dal přednost mě, za což jsem si ho vážil. Studovali jsme společně a já sledoval celý vývin Maximovi osoby až k tomu, co je z něj dnes. Samozřejmě se svými přáteli z bývalé školy jsem zůstal v kontaktu.
Vlak se strašně vleče, ale je mi to tak nějak jedno. Dívám se z okna a poslouchám slova, která se linou z telefonu. Jak ten na druhé straně vysvětluje svoji momentální rodinnou situaci. Nevnímám, všechno to jde nějak kolem mě, slova ubíhají zpátky v čase, zatímco já se sunu společně s vlakem kupředu. Zachytávám jen některá slova, která se však ihned vytrácejí a mizí v ledovém prachu, vířícím za okny. Svatba, manželka, syn, problémy, hospodyně, transvestita… počkat!
"Kdo je transvestita?" Vyhrknu až přehnaně dychtivým tónem po této informaci.
"To je jedno, stejně se to dozvíš, jestli přijedeš. A vůbec, kde teď právě jsi?" Zahledím se na ztemnělou oblohu. Ve vlaku je podezřelý klid, někteří dokázali usnout, jiní drží ve svých rukou vázané stránky knih a zabraní do textu odhalují nejrůznější tajemství, která autoři svěřili listům. Škoda, čeká mě dlouhá cesta a nic jsem si nevzal. Počítám, že telefonát už nebude mít moc dlouhé trvání.
"Byl jsem navštívit Grace…"
"Vážně? Jak se má? Neviděl jsem ji… no, už to nějaký ten pátek bude." Úsměv na tváři, jako vždy když tenhle chlap řekl něco, co ostatním nepřišlo moc vtipné, jenže já se mohl potrhat smíchy.
"Má se dobře, je čilejší než já."
"To je dobře. Tak co, Natsu? Řekni, že přijedeš? Potřebuju s někým zajít na pivo, s někým normálním." Jakobych já kdy byl normální. Vždyť už můj vzhled na mě zpoza zrcadla řve "ztracený případ". Musel jsem se smát. Bylo mi jasné, že on se jen usmívá.

"Když já nevím. Měl bych zajet ještě domů. Přiletěl bratr i s tou jeho, dorazila dokonce i naše hvězda. Máma s tátou se navíc zase hádají." Sakra, jakoby nemohli počkat, až umřu…
"Pošlu pro tebe helikoptéru, chceš? Nebo bys radši limuzínu?" Po čele mi stekla ledová kapka. No jo, já úplně zapomněl, že je z něj ředitel velké firmy, která edituje a překládá mangy do třech různých jazyků. Ten komix jsem měl v ruce jednou jedinkrát. Dal mi ho on a dodnes leží někde pod náložemi prachu a bordelu ve skříni. Navíc to byl příběh o gayích. Na každé druhé stránce bylo možné spatřit buďto obnažený zadek, v horším případě mužské pohlavní ústrojí.
"Dobře, přesvědčil si mě. Jen dojedu domů, sbalím se a zítra se vydám k tobě. Vlakem, sám, bez doprovodu."
"Víš, že sem tě vždycky miloval? Být tvým žákem, tak tě obletuji, nosím ti květiny, čokolády."Praštil jsem se dlaní do čela, raději jsem se s ním rozloučil a hovor položil.
"Cesta bude ještě dlouhá… Takovouhle rychlostí dorazím možná o půlnoci…"

"Genaki, musíte tu pořádně uklidit, slyšíte? Budu mít vzácnou návštěvu, nejspíš se zdrží až do nového roku ne-li dýl. A taky potřebujeme nakoupit."
"Počkejte… Další hladový krk? A jak si to jako představujete, pane šéf? Výplatu za tento měsíc jsem ještě neviděla a to už máme skoro po svátcích. Tak to teda ne, takhle se mnou s prominutím vyjebávat. Mazej do trezoru a ať už se prašule sypou. Pak se spolu teprve budeme bavit o tom, jestli někdo přijede, nebo ne." Stará kuchařka posilněná domácím likérem se jednoduše nezastaví před ničím a navíc Tashiro dobře věděl, že nikoho náhradního by nenašel. Jo, Genaki měla svoje mouchy, ale když šlo o úklid, byla naprostá jednička. Když zařvala, začali uklízet i sousedi. Rozhodně se sebou, jak by sama podotkla, nenechala vyjebávat.
"Genaki já-"
"A nesnažte se mi tvrdit, že nemáte…! Mazat, nestát, nečumět jak papuč, honem stařena potřebuje na nové… na nové co? Ale vám je po tom stejně hovno, já si můžu koupit co chci. Klidně dům."
"Ale vy to nechá-"
"Chcete ze mě dělat blbce?! Tak tohle trpět nebudu. Věčně tady dřu, uklízím po té vaší maškaře, co si říká Angličanka. Angličanky by přece měly být slušné, skromné, tak jak to o nich píší ty bulváry, ale ona? Vždyť je chodící postrach!"
"Necháte mě prosím domluvit? Na účtu žádné peníze nejsou. Myslel jsem, že už jste si výplatu vyzvedla." Konečně se dostal ke slovu, neboť Genaki došel dech a než stihla chytit druhý, Tashiro ji předběhl. Teď na něj hospodyně hleděla s pootevřenou pusou. Následně se její překvapený výraz změnil v nic neříkající pohled. On měl výraz velmi podobný.
"Ta ženská by se měla léčit a to urychleně. To její hromadění majetku je na špitál! Proč ji nevyrazíte, jsou s ní problémy, od samého začátku, jen co se objevila mezi dveřmi, jsem věděla, že je to jen intrikánka. Vysaje z vás všechny vaše peníze a uteče s mladším." Tashiro se v tom momentě zarazil a nechápavě pohlédl na svoji hospodyni.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama