Merodi ga daisukidesu 147

16. března 2017 v 13:00 | Saskie a Batia |  Merodī ga daisukidesu

Merodi ga daisukidesu 147


Ren Itokki - červená
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená


"Rene…?" Promluvila na mě po chvíli, s úklidem v koupelně a na toaletě byla hotová. Kachličky se leskly jak nikdy předtím.
"Jo, děkuju za vyřízení…" Strhnul jsem závěsy a šel je vyprášit ven. Kei ještě stále telefonoval, chvíli mluvil, pak otráveně zakoulel očima a opět začal bručet. Pozoroval jsem ho bez zájmu. Spíš jsem se díval za něj, někam do prázdna. Musel jsem to čekat… Musel jsem vědět, že to takhle dopadne... Tak proč… proč…?

Flashback…
"Rene… Rene! Rene, tohle si musíš poslechnout!" Přispěchal na pokoj a v rychlosti vrazil CD do svého přehrávače, který měl na stole. Po chvíli chraptění se z přístroje ozval zvuk saxofónu, pomalé tóny skladby s romantickým nádechem ( https://www.youtube.com/watch?v=dG6W5Qihtgc). Skládal jsem si věci do kufru, už jsem je měl skoro všechny. Zbývalo už jen pár kusů oblečení a nějaké drobnosti. Harry se usmíval a pomalu se pohupoval po místnosti až ke mně. Aniž bych to čekal, vzal mi ruce a vytáhl mě na nohy. Začal mě vláčet po místnosti v náznaku tance. Já ho jen sledoval.
"Co je s tebou? Tobě se to nelíbí? Vždyť je to přece saxofón… No tak, Rene… Usměj se." Povzbudivě kývnul hlavou.
"Musím si dobalit věci, promiň." Vytrhnul jsem mu ruce a vrátil se zpátky ke kufrům. Zaraženě mě chvíli pozoroval. Až teprve teď si všiml všech mých zavazadel, prázdné postele, polic, stejně tak skříní a botníku.
"Ty… Ty jedeš pryč?" Ano…
"Rene, ale vrátíš se, viď?" Ne… I přes tu naději ve tvém úsměvu, ne…
"Rene, musíme jít." Do pokoje nahlédla matka, změřila si Harryho nepřátelským pohledem plným nechuti a vzala mi jedno, nejlehčí zavazadlo. Za ní se objevila Chessy, která vzala dva kufry.
"Rene, počkej! To chceš jenom tak zmizet?! Mluvím s tebou, proč mi neodpovídáš?!" Chtěl jsem, ale objevila se matka, Harryho odstrčila, mě chytila za vlasy a táhla mě pryč s pusou plnou urážek a poznámek k mojí orientaci.
"Harry, napíšu ti, napíšu ti dopis! Promiň mi to!" Zabouchla dveře auta a bez váhání přikázala odjezd. Jen jsem sledoval Harryho, který vyběhl z kolejí za taxíkem, natahoval ruku, křičel.
"Tohle ti nezapomenu… Nikdy…" Procedil jsem skrz zuby na matku, která si vytahovala kousky mých vlasů zpoza nehtů. Jen protočila panenky, bylo jí všechno jedno.
"Nenávidím tě…" Zašeptal jsem ještě a pak se dal do tichého pláče…
Konec Flashbacku

S Tashirem jsme sledovali mladou srnu, která se pásla na kraji jeho pozemku, kde už pomalu začínal les. On si ji fotil na mobil, nadšený z toho, že to v práci ukáže svému asistentovi, já zatím s rukama v kapsách sledoval jeho nadšení. Byla poměrně blízko, což bych od divokého zvířete nečekal.
Museli jsme jednoduše vypadnout na chvíli z domu, jelikož k tomu všemu rachotu, co tam byl celé odpoledne, přijela najednou nějaká tlupa ječících ženských, všechny se nahrnuly do pokoje Tashirovi ženy a začaly opět ječet. Kdo mohl tak utíkal. Všiml jsem si, že i Kei stojí venku mezi stromy a s někým telefonuje. Kam se ztratil Kane s Renem, to mi bylo záhadou. Po Terrym nikdo nepátral a Genaki se šla nejspíš upít do bezvědomí, aby to nemusela poslouchat. Dle mých propočtů mohla už v tuhle dobu ležet někde pod stolem.
"Podívej se na něj… Takhle blízko jsem u divokého zvířete ještě nebyl…" Tashiro šeptal, že jsem ho skoro neslyšel, byl z toho fakt odvařený, i když upřímně, boháč jako on, co kreslí nějaké komixy, je odvařený i z akvarijních rybiček.
"Tohle musím použít do své příští mangy… Nemáš kousek papíru a tužku?" Zeptal se a pomalu ke mně natáhl ruku, zatímco stále držel svůj mobil a natáčel.
Prohmatal jsem kapsy. Někam jsem si ve vlaku schoval papír s rozdělanou skladbou, kterou jsem se pokusil složit. Jo, ještě pořád jsem to tak nějak nevzdával s tím projektem malého rádoby hudebního souboru.
Dokonce jsem našel i dvě tužky a jednu gumu. Opatrně jsem to podal Tashirovi co potřeboval a přebral od něj mobil. Začal dělat drobné skicky. Se zájmem jsem ho sledoval, zatímco jsem natáčel to zvíře před náma. Skicky vypadaly docela realisticky, takže uměl kreslit i normálně a ně jenom postavy, jejichž stavba těla by ve skutečnosti vypadala jako malý mimozemšťan.
No, stejně to postupem času začalo ztrácet proporce zvířete. Získalo to velké oči, větší hlavu. Dokonce tam měl jednu verzi jak vytrženou z hororu… Místo normálního obličeje mělo to zvíře jenom lebku nějakého svého druha. Fakt by mě zajímalo, na jakém projektu teď pracuje.
"Co na to říkáš?" Pozorně jsem si prohlédl papír. Srna k nám vzhlédla, chvíli přežvykovala trávu a následně v klidu odešla zpátky do lesa.
"Hmmm… Tenhle se mi líbí asi nejvíc." Ukázal jsem na realistické podání zvířete.
"Jo, ty jsi nikdy nebyl na mangu a anime. Ale tak tenhle není tak špatný, takový miloučký koloušek." Ukázal na toho s velkýma očima.
"No, Bambi co zabloudil do tvého světa." Pokrčil jsem rameny a vypnul natáčení.
"Nebuď bručoun Natsu. Moje kreslení vydělává víc než tvoje snaha natlouct něco do hlaviček studentů." V tom měl… bohužel pravdu. Můj plat byl proti tomu jeho jako suché odplivnutí a to jsem učil na soukromé škole. Člověk by čekal finanční ohodnocení na úrovni známého muzikanta, který objíždí svět a ono nic… Zajímalo by mě, do čeho Max ty peníze vráží, když škola nemá ani vlastního školníka a zahradníka. Tyto pozice zastává on sám a kdo ví, jaké další ještě. Na jednu stranu on je dost praštěný a má spoustu volného času, ale na druhou stranu, mohl by se věnovat vlastní hudbě, která byla vždy skvělá. Max byl originální, když jsme spolu studovali na akademii, byl jeden z nejlepších. Zezačátku se držel forem, které vymysleli už staří mistři, ale postupem času přišel na svoje vlastní, experimentoval, přetvářel, měnil tradice a zasazoval starou hudbu do nových, moderních aranžérií. Ovládal hru na piáno, violoncello, příčnou flétnu, občas vzal do rukou také klarinet.Nikdy jsem nepochopil proč skončil jako ředitel školy.
Jeho snem bylo dobývat koncertní haly, vydávat vlastní hudbu a jednou si otevřít vlastní nahrávací studio. No když jsem ho viděl, jak při posledním selhání aparatury a elektroniky v nahrávací místnosti, zauzloval všechny dráty, dost jsem o něčem takovém pochyboval, ale na druhou stranu jsem věděl, že on by měl na to, stát se velkým umělcem.
"Někdy bych si mohl zajet do zoologické." Z přemýšlení mě vytrhnul Tashirův hlas.
"Máš tolik peněz, že by sis mohl Zoo koupit… Minimálně by ti tu po zahradě mohli v oboře běhat srny a jeleni." Zamával jsem rukou, ani jsem to nemyslel vážně, ale když jsem viděl jeho rozzářený pohled, došlo mi, že jsem měl radši mlčet úplně.
"Ty jsi geniální Nacho!! Proč mě tohle nenapadlo dřív?"
"Kdybys ty peníze radši investoval do něčeho, co je k užitku." Zakroutil jsem hlavou. Pomalu jsme se vraceli zpátky k domu.
"Dávám na charitu, koupil jsem Renovi zámek ve Francii, další část mi sebere manželka, snad si můžu jednou za čas udělat s něčím radost. Jediný kdo po mě tady nechce peníze, je Senchi… Čekal bych, že ten mě bude škubat nejvíc, ale on ne… On příjde, že chce nějaké drobné, že ve výprodeji viděl CD Nirvany, pak se s ním zavře do pokoje, dá si sluchátka a je spokojený." Hleděl jsem na něj s pokleslou čelistí.
"Koupil jsi… Renovi zámek??!! Ve FRANCII???!!!" To je k nevíře.
"No jo… K dvacátým narozeninám, nevím, jestli teda na svoje narozeniny bude doma, přecejen má teď přátele, tak to bude asi chtít oslavit s nima, takže klíč mu dám už tenhle víkend. To je vzrůšo, co?" Celý se zatřepal.
"Zámek… Vážně bys měl investovat peníze do něčeho užitečnějšího." Zakroutil jsem hlavou. Čím si Ren zasloužil panství, to bych rád věděl.
"No, víš… Když ještě bydleli s jeho matkou v Anglii, měl tam Ren někoho, no, ty už to nejspíš víš, takže to můžu říct… Měl tam milence, přítele, kluka, nevím jak tomu ti mladí říkají. Jenže jeho matka je silná homofobka, to bys ani nevěřil, no, když na to přišla, Rena vzala, odtáhla ho násilím. Tak jsem mu chtěl koupit zámek ve Francii, aby to k tomu mladíkovi měl blíž." Ten kluk to fakt nemá jednoduché… Je gay a jeho matka homosexuály nesnáší, jak moc ironické to ještě musí být, vzhledem k tomu, že jí po domě běhá… Terry.
Můj pohled sklouzl k balkónu. Na něm zrovna stál předmět našeho rozhovoru. Tiše se díval do krajiny, v rukách držel nějaké kusy tmavé textilie, nejspíš závěsy. Nezměnil jsem názor… Pořád jsi zajímavá osoba Rene, člověk ti musí porozumět, ty ho především musíš nechat, aby ti porozuměl. Zajímalo by mě, jestli já ti někdy budu rozumět, britské pískle…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama