Merodi ga daisukidesu 164

Pondělí v 12:00 | Saskie a Batia |  Merodī ga daisukidesu

Merodi ga daisukidesu 164


Ren Itokki - červená
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená



"Doprovodíš ho teda do pokoje?" Podal jsem mu svou klíčenku, kde byl jen klíč od našeho pokoje a stříbrná karta k jistému VIP pokoji. Což mi připomínalo, musím mu ji hodit pod dveře nebo někam.
"Jo, pokusím se... Poškoláci stejně nechodí na čas, tak proč bych měl já. Tak vstávej Rene."
"Ej! Muchos..." Ren se nechal vytáhnout na nohy a odvést, kupodivu to díky alkoholu bylo všechno jednoduché.

"A to je to co jsem myslel, když jsem říkal, že se nechováš jako učitel" Prohlásil jsem "ale seš dobrej chlap" ujistil jsem ho a šel to zaplatit ze svého.


Šel jsem rovnou na hodiny, a když to utrpení na hodinách dějin skončilo, šel jsem na pokoj, jen abych si vzal oblečení na fotbal. Jen jsem si otevřel, dal batoh s učebnicemi na botník, místo něj vzal pytel s oblečením, co už jsem měl nachystaný a šel.
Šel jsem chodbou a chtěl si ještě v automatu koupit pití, a když jsem se pak narovnal i s lahví v ruce, kousek ode mě stál nějaký vysoký kluk, který nejsíš čekal, až se uvolní místo u automatu. Ani jsem se nemusel přesvědčovat dvakrát, podle výšky to nebyl Kei a podle divně modře zbarvených vlasů, které jsem periferně zaznamenal, ani nikdo, koho bych znal, takže jsem mu nemusel věnovat žádnou pozornost.
Udělal jsem možná pět kroků, když jsem za sebou slyšel, hádám jeho hlas "Slečno, nechala sis tu drobné."
Ani jsem ho pořádně nevnímal, nebylo třeba, nemluvil na mě.
Ale pak jsem za sebou slyšel kroky, a když mi lehce poklepal na rameno, s úsměvem mi podával dvě mince. "Myslím, žes tam nechala drobné."
Mírně zmateně jsem tikl po mincích a jeho milém úsměvu. Určitě jsem špatně slyšel. "Určitě ne. Měl jsem peníze přesně, takže to tam muselo zůstat po někom jiném. Můžeš si to nechat." Oznámil jsem, líp si pohodil své zavazadlo přes rameno a oplatil mu úsměv. "Teď když mě omluvíš, někam jdu, takže…" Otočil jsem se a pokračoval.
Po dvou vteřinách mi došlo, že jde vedle mě a položil mi otázku "A kam míříš, jestli se můžu zeptat?"
Nepřišel mi jako typ člověka, ze kterého by se vyklubal někdo, kdo by mě odtáhl někam za roh mě šikanovat, nebo něco podobného, byl prostě přátelský.
Přesto jsem mu odpověděl lehce překvapeně, kdo by čekal, že mě hned bude následovat?
"Na fotbal."
"Wow, vážně? Máš ráda fotbal? Kterému týmu fandíš?" Nadchnul se a já na něj zvláštně pohlédl.
Vážně mě oslovuje v ženském rodě? Nebo je to jenom přistěhovalec, který se japonštinu teprve učí?
Ne, jeho přízvuk by to prozradil…
"Já hraju."
"Fakt?" Překvapeně, plný zaujetí na mě kouknul "Tahle škola má i holčičí tým?"
Tohle byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomil, že tohle není člověk, co dělá chyby v japonštině a plete si mužský rod a ženský. Tenhle člověk si fakt myslel, že jsem holka…
"Ne…? Je tu jenom klučičí. Proto hraju v tom, a ne v holčičím." Snažil jsem mu to naznačit, aby se necítil hloupě. I když jsem nechápal jak, tuhle chybu přece mohl udělat každý.
"Ah, rozumím. Každopádně, nech mě tě doprovodit" Nabídl se a natáhl ke mně ruku.
Jako odpověď mu musel stačit můj nechápavý pohled.
"Vezmu ti tašku" Zamrkal, a pak se pousmál
Došlo mi, že to nepochopil.
"Um, ne díky. To zvládnu sám."
Začínal jsem se cítit trochu divně.
Chci říct, bylo tu hodně lidí, co prostě byli pedofilové nebo prostě úchylové, ale ještě nikdy se mi nestalo, že si někdo vážně myslel, že jsem holka. Bylo to divný, ale pořád, nechtěl jsem toho chudáka ztrapňovat tím, že bych ho přímo opravil.
"Um- hele víš-" Začal jsem, ale přerušil mě
"Hej, myslím, že jsem ztratil svoje číslo, dáš mi tvoje?" Vyvalil jsem na něj oči a nemohl pomoct úsměvu, který se mi utvořil na ksychtě. To bylo tak trapný, že jsem měl problémy se nesmát nahlas.
"158" Prohlásil jsem a on se rozzářil, jakobych měl s diktováním čísla pokračovat, nepokračoval jsem.
"A dál?" popohnal mě s nedočkavým úsměvem, zatím co si trojčíslí napsal propiskou na ruku
"To je vše. 158. Tam zavolej a hledej pomoc." Zasmál jsem se a on, když mu to došlo, se přidal.
"Dobrá, dobrá, špatná balící hláška, moje chyba" Zasmál se a já ho začal trochu litovat. Vždyť ten chudák si fakt myslí, že jsem holka.
"Mimochodem, já jsem Mihara Yamato, těší mě"
"Konori Kane" Představil jsem se krátce já a doufal, že tohle bude dostatečný vodítko, ale očividně ne. Jen pokýval hlavou, jakože je mu potěšením a nejspíš chtěl začít novou konverzaci, ale když za mé jméno přidal '-chan', bylo toho na mě trochu moc.
"Ok, dobře" Přerušil jsem ho a zastavil se na místě. Zastavil se předemnou a já mohl vycítit to, že čekal, že mu řeknu, že jako holka, o něj fakt nemám zájem. "Nechtěl jsem to říkat, protože jsem si myslel, že je to jasné, ale jsem kluk ok?" Frustrovaně jsem vydechl a podíval se na něj.
Zatvářil se zmateně. On tomu snad vážně nechtěl věřit!
"Ty jsi trans?"
Zamrkal jsem jakobych snad špatně slyšel. "Co prosím?"
"Jsi holka, co chce být kluk, že?" přesvědčoval se a mě nezbývalo nic jiného, než si rukou frustrovaně přejet po obličeji, jakobych se právě probudil po opici.
Vystresovaný jsem byl i bez něj, ale to, že přidával ruku k dílu, začínalo být i na mě trochu příliš.
Vydechl jsem a rozešel se zase k šatnám.
"Ne. Prostě už jsem se tak narodil. Jsem stoprocentně kluk."
"Cože? Tomu nevěřím!" Očividně.
'No, to na tom faktu bohužel nic nemění, takže smůla.' pomyslel jsem si, a pak si všiml, že jde pořád za mnou.
"Takže jsi kluk, co chce být holka?" On se se mnou snad snažil smlouvat nebo co!
"Ne, jsem tak kluk jak to jen jde. Jak duší, tak tělem ok?" Oznámil jsem a otevřel dveře do šaten, kde už se fotbalisti převlíkali, bavili a několik mě rovnou pozdravilo, což jsem jim hned oplatil.
"Ale ty jsi tak maličký! Jakto, že jsi tak malý, když nejsi holka?" Zeptal se mě Yamato snad až zoufale nahlas.
A přísahám bohu, celá šatna, s obsahem asi třiceti fotbalistů, najednou stichla a otočila se na mě. A určitě i ti, co byli za skříňkama a neměli šanci mě vidět, cítili ten tik v oku, který se tudy prohnal.
"Hej, na svou výšku je citlivý, neutahuj si z něj." Napomenul ho hned kapitán, který měl skříňku nejblíže dveřím. Byl to dobrej chlap, a říkal všechno jako kámoš, než aby si dovolil sám z někoho utahovat.
Otevřel jsem oči, které jsem měl frustrací na moment zavřené, zhluboka vydechl a otočil se na Yamata. "Prostě je mi líto, že tě zklamu, ale fakt nejsem holka."
Ostatní si po tomhle radši řešili zase své, nebo se uculovali naší konverzaci.
Kapitán položil jeho ruku na Yamatovo rameno "Můžu se zeptat co bys tu rád? Tohle je šatna pro členy klubu."
Otázaný jakoby se najednou probral "Huh? Uhh… já bych si rád nafotil, jak hrajete" Zamával kamerou, která se mu doteď houpala přes rameno. "Jsem z fotografického kroužku." Zamrkal na kapitána a ten mu jen rukou naznačil ke dveřím.
"Tak to můžeš počkat na hřišti, za chvíli máme trénink"
Já si v té době zatím převlékl kalhoty za kraťase a vesta už se mi houpala jen na ramínku ve skříňce.
"Jo jo, rozumím, jenom…" Yamato udělal asi dva kroky ke mně a za rameno si mě otočil čelem k sobě.
"Jsi si jistý, že nejsi holka?" Přesvědčoval se, doufám naposledy.
A já už měl všeho dost. Úplně všeho.
Přetáhl jsem si přes hlavu svou košili abych ukázal že jsem chlap a už naštvaně, rozhodil ruce "Fakt nejsem, jasný? Nemám žádný prsa ani nic, co by připomínalo holku! Chceš si šáhnout, aby sis to ověřil? Už nevím, jak bych ti to měl vysvětlit!"
Promýšlel si to, zatím co na nás všichni zírali.
A on si pak, fakt šáhnul.
Nasměroval ruku přímo na mé kraťase, což okamžitě okomentoval překvapeným a uznalým "Wow, no fakt."
Má odpověď byla stručná. Zatnul jsem pěst a nasměroval ji na jeho rozkrok.
Tělocvičnou se ozvalo davové a bolestné "Úúúúú…", zatím co se Yamato složil k zemi s rukama, tentokrát na jeho vlastním nádobí.
Nasraně jsem hodil košili do skříně a bylo mi jedno, jak zmačkaná bude. Jen jsem si vzal dres a odešel ze šatny.

Zatracení debilové. Kolik jich tu v té škole sakra je?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama