Merodi ga daisukidesu 166

8. září 2017 v 12:00 | Saskie a Batia

Merodi ga daisukidesu 166


Ren Itokki - červená
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená


"Hrajeme dál, ty ho dostaň na ošetřovnu." Prohlásil kapitán a podíval se na toho modrovlasého.
Tohle bylo tak mimo jeho charakter, že i ostatní hráči to určitě vycítili.
Tenhle týpek, kterýho hráči zvolili jako kapitána, by fakt nesvěřil jeho hráče do rukou nějakýho náhodnýho chlápka, když má po ruce někoho, koho už zná nějakou dobu a kdo se dobrovolně nabídl, že pomůže. Navíc by ho hra tolik nezajímala, kdyby byl hráč zraněn.
"Ok, Kane, můžeš vstát?" Zeptal se ho modrovlasý a Kane na odpověď jen přikývl, stále se držíc za ústa.
"Keii" Uslyšel jsem za sebou toho kreténa, který se nazýval kapitánem. "Pojď hrát."


Yamato mě vzal na ošetřovnu, kde mi sestra hned dala nějaký prášek na nevolnost. Nechala mě si lehnout na lůžko, a řekla že si musí někam zajít, ale že bude hned zpátky. Myslím, že potřebovala kuřáckou pauzu, jelikož místnost, která normálně měla smrdět desinfekcí spíš mírně čpěla kouřem.
"Jsi v pohodě?" Přesvědčoval se Yamato a sedl si na židli vedle.
"Jo, jo, v pohodě, už je mi líp, vlastně to byla moje chyba" Mávl jsem rukou a napil se vody, kterou mi tam sestra nechala na zapití prášku.
"Jak to myslíš?"
"S přáteli jsme se předtím zašli napít, celou dobu se mi motala hlava." Zasmál jsem se "Čekal bych, že po dvouhodinovce s Dveysuuem mi vystřízliví, ale jak jsem začal hrát, nějak se to zase rozproudilo. Navíc rána do žaludku fakt ničemu nepomohla" Osvětlil jsem mu a lehce pokrčil rameny.
Překvapeně zvedl obočí "Ty piješ?"
"Jsem vysokoškolák." Vydechnu a podívám se na něj "Hádej."
"Promiň, já jenom že vypadáš…" Očima si mě celého prohlédl a já jen vydechl.
"Jako děcko?" Doplnil jsem ho
"Nevinně." Opravil mě a lehce se usmál. "Kolik ti vůbec je?" Zajímal se a do ruky si vzal foťák.
Nedůvěřivě jsem pohlédl na foťák, ale odpověděl jsem "18… Tobě?"
"19. Takže jsi taky prvák? Do jaké třídy chodíš?" Zajímal se nadšeně
"Jsem druhák. Třída E." Opravil jsem ho a položil poloprázdnou sklenici s vodou.
"Druhák?! Vždyť seš mladší!"
"No… to je na dlouhé vyprávění." Mávl jsem rukou a lehce se zasmál.
"Každopádně, třída E? Páni. Na co hraješ?"
Chvíli jsem si s ním normálně povídal, vypadal jako fakt v pohodě kluk. Bavilo se s ním jednoduše a byl fakt milej.
"Takže, s dovolením se zeptám…" Začal a já se jenom usmál, připraven odpovídat na cokoliv.
"Ten kluk, kterému ses dneska vyhýbal, kdo to byl?"
Zarazil jsem se, a pak se objevil záblesk a já na vteřinu oslepl.
Zamrkal jsem a podíval se na jeho foťák, který měl sice v klíně, ale jeho čočka byla nasměrovaná na mě.
"Promiň, nevšímej si toho." Mávl Yamato rukou a snad ještě čekal, že mu odpovím na jeho otázku.
"Nevšímat si- Tys mě právě vyfotil. Proč?" Nařknul jsem ho.
"Protožes vypadal, jakoby ses měl rozbrečet." Prohlásil a zvedl obočí "Kdo to byl?"
"Kámoš-" Zarazil jsem se a hned se opravil "Bývalý kámoš." Sklopil jsem pohled.
"Co se s ním stalo?" Zajímal se a já si zase vyčítal, že tuhle story chci říct i někomu dalšímu.
"Ty- už mě nefoť ok? Fakt se mi to nelíbí" Změnil jsem téma a on foťák položil vedle sebe.
"Rozumím, a omlouvám se." Nevinně se usmál a pokynul rukou, snad aby mě popohnal ve vyprávění mého příběhu.
"Proč se vůbec staráš, komu se vyhýbám nebo ne?"
"Protože mám zájem." Prohlásil a já si povzdechl
"Ne teď vážně, odkud jseš? Jaká je tvá národnost a kdo jsou tvý rodiče?" Jeho japonština byla prostě divná a vůbec jsem mu nerozuměl.
"Wow, tolik osobních otázek, to mě ani prvně nepozveš na večeři?" Zasmál se
"Tvoje japonština je divná, nevím, jestli to děláš naschvál nebo co, ale vyzní to zvláštně"
"Ale já mám zájem." Nechápal co řekl špatně.
"Spíš se zajímáš…" Opravil jsem ho
"No to taky, ale taky mám celkově zájem." Snažil se vysvětlit.
"Máš zájem, abych byl tvůj kámoš…?" Jeho věty zněly nedokončeně.
"Mám zájem o tebe." Opatrně zamrkal, jestli už rozumím
Překvapeně jsem se na něj podíval a mírně pozvedl obočí
"Ty jsi gay?"
"Hm, doteď se mi líbily holky, takže hádám, že to ze mě dělá bisexuála?"
"Um… ok…"
"Promiň, ty jsi asi normální…" odhadoval trochu potupeně
"Nah, vlastně ne, ale… Proč já?" Nechápal jsem "Chci říct, potkali jsme se tak před dvěma hodinama?"
"No, taky jsem nečekal, že by na to přišla řeč tak brzo" pokrčil rameny "Ale já jsem z Kyota, upřímnost nadevše." Zářivě se usmál nad tím, že u mě má snad i šanci.
Takže umí japonsky, jenom je divný.
Ne, že bych mu jeho 'vyznání lásky' nevěřil, ale nevěřil jsem mu.
"Proč?" Zamrkal jsem
"Seš roztomilej" Odpověděl mi a já ani nevěděl jak se zatvářit.
Dělá si ze mě prdel.
"Wow." Prohlásil jsem nepřesvědčeně "Rozumíš tomu, že nejsem holka, že?"
Zasmál se "Rozhodně. Promiň, to asi vyznělo, jakože jedu jenom po tvém vzhledu" no nekecej "Vážně tě chci líp poznat." Usmál se na mě a já si jen unaveně opřel hlavu o svý kolena
"Začněme jako kámoši" řekl jsem a nějak ho začal podezřívat, že si ze mě vážně jenom dělá srandu.
"Ah, ok." Souhlasil snad až sklesle a pak změnil téma "Takže, ten kluk? Co se s ním stalo?"
Začínal jsem se pomalu nesnášet za to, že už jsem to cpal tolika lidem, už jsem si připadal, že jsem to říkal jenom proto, aby mě lidi litovali.
Navíc, pokud si ze mě nakonec dělá srandu, asi by nebylo dobrý, aby se to rozneslo po celý škole.
Mlčel jsem.
"Ah, promiň, asi o tom nechceš mluvit." Pošrábal se na hlavě jakože ho to mrzí "Nic mi do toho není. Já jenom, žes vypadal fakt zraněně, tak jsem ti chtěl pomoct nebo něco…"
"Já nepotřebuju, aby mě někdo zachraňoval." Vzhlédl jsem "To že jsem malý ze mě nedělá slabocha. -Já už se jako slaboch narodil- každopádně, on nic neudělal. To já sám si… pomohl."
To je aspoň to co jsem si tvrdil. Pomohl jsem si, ne?
"Promiň, mohl bys to trochu…" Samozřejmě, že mě nepochopil.
"Takhle." Rozhodl jsem se to zkrátit, pokud možno tak, aby kdyby se to rozneslo, nijak by to ani Keiie nepoškodilo.
"Zamiloval jsem se do kámoše s odporným charakterem. Vyznal jsem se, on mě odmítl a pokračovali jsme jako kámoši. Sice jsem byl pořád zraňovanej tím, že si ze mě pořád utahoval, ale z nějakýho důvodu, jsem ho měl pořád rád, i když jsem nechtěl. Sakra jak já se snažil ho nesnášet…" kousl jsem se do rtu
"A… co byla ta poslední kapka? Co provedl tak hrozného, že se s ním odmítáš bavit?" Zajímal se, a vypadal, jakože ho to upřímně a bez postraních úmyslů, fakt zajímá.
Uchecht jsem se trochu zoufale a koukl na něj "Omluvil se. On se- jednoduše omluvil za to, jak se dosud choval."
"Omluvil se… špatně?" Nechápal Yamato opatrným tónem.
"Šp-špatně? On se snad v životě za nic neomluvil a i přesto, jeho omluva byla fakt upřímná a fakt- milá… A… a když se snažíš někoho nesnášet-… Jenom mě to utvrdilo v tom, že ho… Prostě mi došlo, že už s ním fakt nemůžu být ani minutu. Tak jsem mu řekl, že už nechci být v jeho přítomnosti ani jako kámoš, ani jako nic jiného, a teď… teď prostě…" Polkl jsem a dál nic neříkal.
"Chci říct, chápu tvůj úhel pohledu, a fakt je mi to líto, že něco takového prožíváš, ale vysvětlil jsi mu, proč jsi ho vlastně poslal někam? Chci říct, on ví, že ho miluješ, ale ví, proč ho nechceš poblíž? Chci říct, i když je to sice logické, každý by byl zmatený, kdybys ho prostě z ničehonic poslal tam, kde slunce nesvítí."

"Já už se s ním prostě nemůžu bavit… Já už prostě dál nemůžu ok?" I já ve svém hlase slyšel, že se mi chtělo brečet



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Eleanore Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Samanthe Lune┼ | Web | 13. září 2017 v 14:32 | Reagovat

Libi se mi to

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama