Merodi ga daisukidesu 168

27. září 2017 v 12:00 | Saskie a Batia |  Merodī ga daisukidesu

Merodi ga daisukidesu 168


Ren Itokki - červená
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená



"Ty bys mi jako nevytáhl klíště, kdybych nějaké měl?" Zeptal jsem se uraženě
"Tak určitě" Prohlásil lehce sarkasticky "Hlavně pořádně jez a neotrav se něčím ok." slyšel jsem ho zasmát se
"Měl jsem dneska na oběd bobule... takové červené... Nejsem si jistý, co to bylo, ale měl jsem hlad..." Nadhodil jsem dramatický hlas
"Rene!" 'napomenul mě' "Radši si běž ulovit rybu nebo něco, jsem si jistej, že tě to třeba rozptýlí od čehokoliv, co by tě mohlo zatěžovat"
"Díky Kane, kdyby ses cítil sám, kdykoliv volej jo? Zatím se měj."
"Nápodobně" Zasmál se "Zatím čus" S tím zavěsil


Nechápal jsem to.
Nic kurva needávalo žádnou logiku. To musím umět číst myšlenky nebo co?
Ren má nějakej vážnej problém.
Kane miluje mě?
Vždyť to nedává smysl.
Vždyť Ren říkal, že se Kane vyznal nějakýmu týpkovi, který ho odmítl. Mluvil o něm ve třetí osobě, znamenalo to, že v tý době sám nevěděl, kdo to byl? Nebo si ze mě dělal prdel nebo co?
Kdy jsme se o tom vůbec bavili? Před měsícem? Před třema?
A kdy se mi sakra Kane měl jako vyznat? V životě mi neřekl, že mě miluje, kromě snad jedné konverzace, když ani pořádně neznal moje jméno, kdy k tomu přidal pytel ironie a náklaďák sarkasmu zdarma.
Otevřel jsem oči a chvíli zíral na strop v mým pokoji.
Lee na štěstí na víkend jezdil domů, takže jsem byl sám.
Nejradši bych šel a s Kanem to vyřídil osobně.
Kdyby přede mnou nezdrhal a třeba mi otevřel dveře, nebo odpověděl na mobil.
Nevím, co jsem udělal tak strašného, vždyť- vždyť jsem se snad jenom omluvil ne?
Zhluboka jsem se nadechl.
A i kdyby mi dovolil s ním mluvit, a vylezlo z něj, že se mi vážně vyznal -aniž bych o tom vlastně věděl-, co bych mu na to řekl?
Chci říct… Co bych mu na to měl říct?
Jakože mám ho rád, vždycky byl celkem dobrej kámoš a pomohl, s čím bylo potřeba. Nikdy jsem s ním neměl žádnej problém. Možná je sice trochu zbytečně naivní, hlavně co se týče kamarádíčkování s Liamem a dalšíma, ale nikdy mi nezůstal dlužnej za nic, co jsem pro něj udělal já.
A i když mě někdy dokáže pořádně nasrat, vždycky se to nějak spraví.
Člověk se s někým takovým nenudí.
Ale co nechápu je, proč by se zamiloval do mě?
Teda, kromě očividných důvodů, proč já?
Mohl by si přece najít někoho lepšího, jako třeba- hm, ten ne… nebo někoho jako je- … a nebo-
Hm.
Možná přecejenom chápu proč já.
Chci říct, kdyby byl holka, tak možná?
Zase jsem oči zavřel a přetočil se na bok.
To je hovadina.
Kane není holka.
Kane je prostě- kluk.
A já nejsem na kluky.
Neříkám, že vypadá špatně, nebo něco, ale chodit s ním?
Musel bych ho líbat a spát s ním ne?
Kousl jsem se do rtu.
Ne že bysme se už nepolíbili ale… byl to vždycky on kdo-
Chci říct, když jsme slavili Nový rok, pamatuju si, že…


Najednou jsem byl zase ve sněhu, do prstů mě řezala zima takovým způsobem, že jsem měl pocit, že mi každou chvíli slezou nechty. Leželi jsme s Kanem pod tím zasněženým kopcem, kde na nás shlížel maximálně sněhulák, kterého jsme postavili, a ve vzduchu byl cítit vypálený střelný prach z petard.
Kane se skláněl nade mnou, nebo abych byl přesnější, ležel na mě, a pořád měl na rtech lehký úsměv z toho, jak se ještě před chvíli hlasitě smál.
Chtěl jsem si zalést do horké vody. Moje ruce mě hlasitým pulzováním v dlaních a prstech žádali o smilování a žebrali o trochu tepla.
"Čekám na pusinku" Kane se zasmál a předváděl dětský tón.
Upřímně se mi jeho smích docela- líbil. Chtěl jsem ho rozesmát ještě víc, tím že se teda přiblížím, jen do takové vzdálenosti, aby se to pořád považovalo za vtip.
Ale hned jsem poznal změnu nálady v jeho očích. Jeho úsměv trochu zvážněl a pak věnoval rychlý pohled mým rtům, než mě políbil.
Netuším proč.
Nemám nejmenší ponětí, ale prostě jsem ani nezaváhal před tím, než jsem ho začal líbat. Moje ruce si přestali stěžovat a snad až automaticky se šly schovat do Kaneho vlasů, trochu je stiskly a upravili polohu jeho hlavy, tak jak jim to vyhovovalo, a zároveň ji zajistili, když se moje tělo přetočilo nad něj.
Proč jsem se přetočil nad něj?
Proč mi to přišlo- příjemný?
Já nejsem gay. Já nejsem. Nemůžu být.
Kane mi rukama zajel do vlasů a já cítil, jak začínají být mokré díky jeho mokrým rukavicím. A když mi jedna ledová kapka sklouzla až za krk, došlo mi, že se snažím rozepnout Kaneho bundu.
Odtáhnul jsem se od něj a najednou cítil, jak moje ruce přestali bolet. Všechno mě přestalo studit a my stáli v kuchyni u Rena doma.
Kane se na mě zářivě usmál a prsty mi přejel přes tváře. Cítil jsem, jak je tam něco lepkavého, bylo mi jasné, že to byl krém, který byl za ním v míse.
Lehce zvědavě natočil hlavu na stranu a dvakrát zamrkal.
Koukal jsem na něj a on se jedním prstem vrátil k mé tváři a setřel odtud krém. Znovu se usmál.
Sklonil jsem se k němu s jasným záměrem, ale než jsem se k němu stačil na tolik přiblížit, abych svůj záměr splnil, strčil si prst od krému do pusy. Skoro jsem se rty jeho prstu dotýkal, jak jsem byl blízko.

Vzal jsem to jako jasnou odpověď, tak jsem se začal oddalovat, ale on se pak nevinně usmál a stoupl si na špičky, aby si mě rukou, kterou mi dal za krk, přiblížil zase zpátky.
Nechal jsem se a on nechal na mě, abych tu mezeru nechal zmizet.
Když jsem se odtáhl znovu, seděli jsme pro změnu u schodů.
Ruku jsem měl na jeho krku a palcem přejížděl o jeho tvář.
Ani jsem neuvažoval nad tím, že bych se rozhlížel, nebo jinak rozptyloval.
Jednoduše jsem ho políbil znovu.
Ucítil jsem, jak se mě dotkl na ruce a lehce mě zatahal za tričko.
A když jsem pak otevřel oči, byli jsme před školou. Kane se na mě zářivě usmál a sestoupil ze špiček na paty.
Oplatil jsem mu úsměv. A mírně ho pohladil po tváři.
Lehce si zkousl ret a koukl na mě.
Přišlo mi tak přirozené to říct. Jakobych to snad říkal několikrát denně.
"Miluju tě Kane" Usmál jsem se a Kaneho úsměv lehce uvadl a on o krok ustoupil.
"O čem to mluvíš?" Nechápal.
A já taky nechápal. "No… jak říkám" Zamrkal jsem
"Keii, jsme kámoši. Já nejsem teplej." Kane mi ukázal snad až lehce znechucený pohled.
Nechápal jsem.
"Ale- právě teď, ty a já jsme-"
"Keii, kolikrát to mám opakovat? Říkal jsem to už několikrát. Jsme kámoši a nic víc. Nic víc." Zopakoval důrazněji a odešel.
A mě bolelo srdce asi stejným způsobem, jako předtím mrzly moje ruce. Jakoby mi krev měla přestat proudit skrz tepny a pak se tam měla navalit úplně všechna, abych snad neumřel.
A pak jsem se probudil.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama