Merodi ga daisukidesu 169

2. října 2017 v 12:00 | Saskie a Batia |  Merodī ga daisukidesu

Merodi ga daisukidesu 169


Ren Itokki - červená
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená



Přišlo mi tak přirozené to říct. Jakobych to snad říkal několikrát denně.
"Miluju tě Kane" Usmál jsem se a Kaneho úsměv lehce uvadl a on o krok ustoupil.
"O čem to mluvíš?" Nechápal.
A já taky nechápal. "No… jak říkám" Zamrkal jsem
"Keii, jsme kámoši. Já nejsem teplej." Kane mi ukázal snad až lehce znechucený pohled.
Nechápal jsem.
"Ale- právě teď, ty a já jsme-"
"Keii, kolikrát to mám opakovat? Říkal jsem to už několikrát. Jsme kámoši a nic víc. Nic víc." Zopakoval důrazněji a odešel.
A mě bolelo srdce asi stejným způsobem, jako předtím mrzly moje ruce. Jakoby mi krev měla přestat proudit skrz tepny a pak se tam měla navalit úplně všechna, abych snad neumřel.
A pak jsem se probudil.

Zíral jsem na strop a rukou stiskl svý třičko, v místě srdce.
"Pff hahaha. Já mu to fakt řekl" Rozesmál jsem se "No to snad není možný" Smál jsem se, s bolestí přetrvávající v mém hrudním koši a cítil se poněkud zoufale. Vážně to bolelo.
Emoce ze snu se mě ještě pár minut normálně drželi, než se vytratili.
Sedl jsem si a snažil se to trochu rozdýchat.
Cítil jsem, jakoby se mi s každým tepem srdce otřáslo celé tělo.
"Wow. Proč vůbec-"
Právě se mi zdálo, že jsem miloval Kaneho.
Já jsem ho vážně-
Zkousl jsem si ret a zamyslel se. Pak se rozesmál znovu "Dokonce ve snu byl lepší, jak ve skutečnosti…"
"Kdo?"
"Kane" Trochu jsem se zatvářil, jakobych snad říkal 'není to snad jasný?'
"V čem?"
"V líbá…" Zamrkal jsem a otočil se na Leeho postel.
"Lee, what the fuck?! Co tu kurva děláš?!"
Ten blonďák seděl na své posteli v tureckém sedu, hlavu si opírajíc o hřbet své ruky a nevinně se na mě uculoval.
"Jsem nevěděl, že je Kei gay" Poznamenal pořád s úsměvem a já mu to vůbec nežral.
"Není."
"Ale líbal ses s Kanem?" Zamrkal zvědavě.
"on políbil mě" Vůbec jsem se s ním nechtěl bavit. Rozhodně ne o tomhle.
"Ohh, takže to Kane je gay?" Překvapeně zvedl hlavu ze své ruky a nechal ji spadnout do klína.
"Do toho ti nic není. Proč seš vůbec tady? Neměls být už dávno doma náhodou?"
"Jenom jsem si něco zapomněl" Pokrčil rameny "Takže Kane kope za tenhle tým, hmm…" Pronesl zamyšleně
"Nemáš náhodou na nošení věcí Mayu?" Snažil jsem se ho odbít.
"Poslal jsem ji, ať mi koupí něco sladkýho" Odpověděl mi nezaujatě a pak prsty poklepal na své koleno, jakoby s nimi hrál nějakou melodii.
"Takže Kane je gay, hmm? Co mi dáš za mé mlčení?" Uculil se a já věděl, proč jsem mu doteď v ničem nevěřil.
"Proč jako" Neviděl jsem jedinej důvod, proč bych mu měl něco dávat zrovna já.
"Jsi přece Kaneho bodyguard. Lidi co šikanují Kaneho by se zbláznili, kdyby tohle zjistili"
"Nevidím důvod" Prohlásil jsem nezaujatě.
"Tak si to spočítej." Řekl Lee a znovu zvedl svou ruku, počítajíc na ní každý bod "Je malej, chudej, v expertní třídě, je mladší než prváci a to je druhák, je hodně naivní a lehce odpouští lidem, a ještě k tomu všemu je na chlapy? Pff, to ho rovnou můžou odsoudit k smrti." Ušklíbl se "Náhodou vím, že někteří jeho 'přátelé', když je tak nazvu, by možná rádi zjistili, jaký to je s klukem." Očima vzhlédl ze svých prstů zpátky na mě
Pohlédl jsem na něj a přál si, aby můj pohled mohl zabíjet.
Lehce natočil hlavu na stranu, snažíc se tvářit nevinně. Všechno co jsem viděl já, byl někdo, komu by nedělalo problém někomu zlomit vaz.
"Myslel jsem, že jste s Kanem kámoši" Poznamenal jsem, zatínajíc pěsti, abych mu hned teď nerozbil ten jeho úsměv.
Lee se rozesmál a zamával rukou "Pff Keíku~ jenom jsem si dělal srandu, nemohls mě přece brát vážně, ne?" Zasmál se a vstal, připravujíc se k odchodu. "Já bych to přece neudělal" Uculil se a nevinně pozvedl ramena.
Mlčel jsem a dál ho probodával pohledem.
"Ty mě Keii podceňuješ! To vůbec není dobrý pro náš vztah!" Vstal, vzal si něco z jeho zásuvky a zamířil ke dveřím.

Meditace mi kupodivu i tentokrát pomohla, obřadně jsem si zapálil i oheň. Nechal jsem to všechno prostě plynout. Vypouštěl jsem do prostoru své negaitvní myšlenky, objímal jsem stromy, abych získal energii a vtisknul do nich vzpomínky na Harryho. Seděl jsem před stanem v meditační pozici, ruce položené na kolenou, když se v mojí hlavě opět ozval dlouho zapomenutý hlas.
"Přece jsi nedoufal v to, že vám to vydrží navždy..." Viděl jsem ohně a uprostřed nich seděl starý muž v dlouhém plášti, kapuci staženou na hlavě, v ruce držel hůl všelijak pokroucenou. Výborné, halucinace... to už se mi nestalo dlouho.
"Možná doufal..." Praštil mě tou holí až to někde hluboko křuplo. Cítil jsem, jak jsem sebou cuknul.
"Blázne... Pošetilče... Ty jsi prostě trestem sám pro sebe. Doufal jsi... ale přesto ti bylo jasné, že se to stane. Anglie je prostě a jednoduše moc daleko. Zahoď naděje, vždyť ty už sám jsi dávno našel někoho jiného." Mlčel jsem... Někoho jiného. Bál jsem se zeptat koho, nebo jsem se spíš bál odpovědi, která by přišla.
Raději jsem otevřel oči a podíval se do ohně před sebou. Bylo na čase, vrátit se zpátky...




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama