Merodi ga daisukidesu 170

7. října 2017 v 12:00 | Saskie a Batia |  Merodī ga daisukidesu

Merodi ga daisukidesu 170


Ren Itokki - červená
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená




"Přece jsi nedoufal v to, že vám to vydrží navždy..." Viděl jsem ohně a uprostřed nich seděl starý muž v dlouhém plášti, kapuci staženou na hlavě, v ruce držel hůl všelijak pokroucenou. Výborné, halucinace... to už se mi nestalo dlouho.
"Možná doufal..." Praštil mě tou holí až to někde hluboko křuplo. Cítil jsem, jak jsem sebou cuknul.
"Blázne... Pošetilče... Ty jsi prostě trestem sám pro sebe. Doufal jsi... ale přesto ti bylo jasné, že se to stane. Anglie je prostě a jednoduše moc daleko. Zahoď naděje, vždyť ty už sám jsi dávno našel někoho jiného." Mlčel jsem... Někoho jiného. Bál jsem se zeptat koho, nebo jsem se spíš bál odpovědi, která by přišla.
Raději jsem otevřel oči a podíval se do ohně před sebou. Bylo na čase, vrátit se zpátky...

Opět jsem se proplížil na pozemek školy, byla už pomalu tma, takže jsem se kradl k ubytovně jak nejlíp jsem uměl. Díky bohu mě nikdo nechytil za celou cestu. Teprve až když jsem vklouzl do budovy a chtěl si oddechnout, za mnou se ozvalo rachot. V rychlosti jsem se přikrčený otočil a sledoval cizího kluka, jak pomalu couvá.
"U..U...U...Uch-" Vyrazil jsem skokem k němu a srazil jej k zemi. Ústa jsem mu zadusil dlaní.
"Mlč a nic se ti nestane..." Zašeptal jsem mu do ucha a rozhlížel se, jestli jsme nevzbudili rozruch.
"Mhhhhmmmmmm!!!" Mumlal mi do ruky.
"Pustím tě, když slíbíš, že budeš mlčet. Nejsem úchyl. Bydlím támhle, studuju na týhle škole, je ti to jasné?" Mírně přidušen kývnul a já mu opatrně pustil tvář.
"Tak proč se sem sakra plížíš, jako nějaký kriminálník?" Zaprskal, shodil mě ze sebe a zmizel v chodbě. Jen jsem si povzdychl, vzal batoh, který jsem u dveří shodil ze zad, aby bylo jednodušší po tom týpkovi skočit a pomalu se vydal k pokoji.
Škvírou pode dveřmi jsem poznal, že je uvnitř tma... Buď Kane spí, nebo je s Natsuem, nebo jel třeba domů, těžko říct.
Najít klíč na dně batohu bylo to nejtěžší, co mě za ten den potkalo.
Chvíli se mě dokonce drželo přesvědčení, že zůstal ležet někde v lese a já budu muset zůstat spát přededveřmi. Naštěstí jsem ho po pěti minutách děsu vytáhl vítězně z báglu a tiše si odemkl dveře.
Nasoukal jsem se do chodby. Až v tom momentě jsem pocítil, jak strašně unavený vlastně jsem. Batoh jsem hodil do koupelny za dveře a vydal se do pokoje.
Když jsem otevřel dveře, málem jsem hlavou v úleku a při výskoku probořil jejich rám.
Kane seděl na posteli, zabalený do deky až po vrch hlavy, trčely mu jen oči, které se teď od notebooku zvedly ke mně.
"Rene!" Usmál se a chvíli zíral do tmy, než si jeho oči zvykly a našel mě, mě světlo notebooku neosvětlovalo jako jeho. "Co blbneš?"
"No... asi jsem si myslel, že tu nejsi... že ses jel třeba vzpamatovat domů..." Řekl jsem nejistě a přešel ke svojí skříni, abych si vzal ručník a čisté oblečení. Sprcha mě přímo volala.
Kane rozsvítil lampičku na jeho poličce a tím mi hledání dost usnadnil.
"Vzpamatovat? Z... čeho?"
Prohlížel jsem si ho, zatímco jsem se škrábal na bradě, kde mi za poslední dny vyrostlo lehké strniště. Prokleté geny rychlého růstu ochlupení... "Já... nevím... promiň." Zaraženě jsem ucukl hlavou. Sprchu a honem!
"Ah, počkej, myslíš jako kvůli Keiiovi?" Zamyslel se. Upřímně vůbec nevypadal, jakoby ho nějaký Kei trápil, a snad jsem ho až nepoznával. Normálně brečel po nocích a teď se na mě usmíval od ucha k uchu, jakoby se to nikdy nestalo
Zamířil jsem ke sprše, ale nechal jsem dveře otevřené, abych si s ním mohl povídat. "Jo, no... ale je fajn, jak ses přes to rychle přenesl." Díval jsem se na sebe do zrcadla a přemýšlel, jestli opět změnit image a nechat tu spoušť na bradě žít divokým nespoutaným životem, nebo se té začínající vegetace zbavit.
"Víš, tak nějak, teď když Keiie nemám poblíž, je lehčí se s tím vyrovnávat." Domyslel jsem si jeho pokrčení rameny "Chci říct, furt jsem smutnej a štve mě to, ale víš, ono je to prostě- o tolik jednodušší! Když jsme byli pořád kámoši, nějak jsem se podvědomě držel nějaké naděje, ale teď mi prostě došlo, že žádná naděje ani nebyla, takže nad tím nemusím brečet a prostě se s tím můžu srovnat."
Až bych si myslel, že Kane taky viděl toho starého indiána u ohně...
"Takže... co teď? Přece jen chodíte do stejné školy, budete se nejspíš potkávat na chodbách a mám dojem, že Kei chce znát důvod proč... To před ním budeš pořád utíkat? Nebo si najdeš nějakého jiného kluka, který by ho od tebe odháněl a dělal ti tělesnou stráž?" Vlezl jsem si do sprchy
"Myslím, že… hmm…" Chvíli byl ticho "Už se s ním nechci bavit." Prohlásil. "Ale pokud jedna konverzace, kde mu to vysvětlím, zařídí to, aby mi dal pokoj, tak to ještě podstoupím.. Ale nechci s ním být nijak víc. Jedna poslední konverzace a pak budu prostě- chápeš. Šťastnější."
"Jo, já to chápu, samozřejmě... On si nic jiného ani nezaslouží... Jenže, pořád je to Kei. Co když mu jeden rozhovor nebude stačit?" Opřel jsem se zády o studené obkladačky ve sprše a pustil na sebe vodu.
"Je to Kei. On má přece tolik přátel a je tak oblíbený, že si ani nevšimne, že tam pro něj nejsem" Řekl sarkasticky "Když mu to nebude stačit…" Odmlčel se "Nemůže mě přece nutit, abych byl jeho kámoš. Já o to fakt nestojím."
Nedokázal jsem na to nijak reagovat... Smyl jsem ze sebe mýdlo a vylezl jen s ručníkem kolem pasu do pokoje. "No... Uvidíme, jak se to celé vyvine... Řekl bych, že tohle celé bude mít ještě zajímavou dohru, přestože podle toho starého indiána jsem pošetilec a měl bych přestat doufat." Plácl jsem sebou na postel.
"Indiána?" Kane se na mě zvědavě podíval
"Jo... starej, vrásčitej s moudrýma kecama... Tohle se asi úplně nehodí rozebírat." Zasmál jsem se a překulil se na bok čelem k němu. Zůstal jsem na něj v tichosti hleděl pár dlouhých minut.
"Rene?" Promluvil Kane a trochu se ošil
Vypadlo to ze mě bezmyšlenkovitě s nic neříkajícím výrazem ve tváři "Miluju tě..." Skoro šeptem a pohledem jsem stále neuhnul.

Kane sebou lehce cuknul a podíval se na mě lehce zmateně. "Já tebe taky?"


Stál jsem u dokořán otevřeného okna s miskou salátu v ruce, druhou rukou jsem si u rámu okna přidržoval testy, mezi prsty jsem svíral zelenou pastelku, kterou jsem v nich škrtal. Bohužel v mém držení se nenacházela žádná červená propiska na opravy chyb, tak jsem si musel vystačit s tím, co bylo.
"Ne... ne... ne... o můj bože, správná odpověď! Není to úplný idiot, jen třičtvrteční." Přešel jsem ke stolu, kde jsem odložil misku a vedle ní hodil písemky. Následně můj pohled spočinul na další hromadě.
"Asi su začnu cucat prsty, protože nad tímhle nechci trávit zbytek svých let." Sáhl jsem po další hromadě když cinknul mobil a já s úlevou uhnul rukou od papírů.
Ren se v pořádku vrátil, trochu mu narostly vousy, jenom takový porost, ale jinak vypadá celkem spokojeně. Můžeš se přestat bát.
Chvíli jsem přemýšlel nad tím, co přesně bych měl teď dělat. Mám se na něho jít jako podívat? Zkontrolovat, jestli mu fakt nic nechybí? Byl jsem očividně jediný, který si všiml, že Ren není poslední dny ve škole, ale neptal jsem se. Nechával jsem to být. Jasně nám všem oznámil, že má těžké období... Myslel jsem, že prostě jen sedí v nevětraném pokoji za zataženými závěsy v depresích. Pak mi volal Kane, že Ren stanuje někde v lesích, srovnává si myšlenky a žere bobule. No paráda! Tím se to vlastně vyřešilo. Ne že bych to Kanemu měl za zlé, ale kdyby na to někdo přišel a kdyby se domákli toho, že jsem o tom věděl, nedej bože, kdyby se ten blbec těma bobulema otrávil, zavřeli by mě. Otázka, co by bylo horší... Prohlédl jsem si hromady neopravených testů. Následně jsem se zvedl a začal hrabat v krabicích s věcma, které jsem si od začátku roku ještě pořád nevybalil. Asi jsem celou dobu tak nějak doufal, že příjde Max a řekne mi, že to celé byl jenom jeho blbý nápad, že se můžu sebrat a jet někam do ciziny... Nestalo se tak.
Konečně jsem našel na dně podélnou krabici se starou deskovou hrou, kterou jsem otevřel a vytáhl z ní hrací kostku. Když jsem zasedal ke stolu, cítil jsem se lehčí na duši. Nebudu muset trpět nad vědomostma těch ztoskotanců.
"Od jedné do pěti je to jasné... A šestka..." Sám pro sebe jsem si spokojeně pokýval hlavou, přisunul si první hromadu a hodil kostkou.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama