Merodi ga daisukidesu 176

5. listopadu 2017 v 12:00 | Saskie a Batia |  Merodī ga daisukidesu

Merodi ga daisukidesu 176


Ren Itokki - červená
Kane Konori - Modrá
Kei Machiko - světle fialová
Natsu Yinguui - světle zelená



"Pokud ještě praštíš nějakého mého kámoše, hrát s tebou nebudu." Vyhrožoval mi
"To byla sebeobrana" Ozval jsem se, ale on mi to očividně nežral, jelikož se odebral k odchodu.
On si snad vážně myslí, že budu hrát podle jeho směšných pravidel?
Vždyť je to k smíchu!
Vážně chce, abych se nestaral o nic jinýho než o ten pitomej song?
… Fakt mě zahnal do kouta.
Nechci hrát s nějakým kreténem a ten song potřebuju.
Do prdele.

"Mám pár věcí..." Šel jsem chodbou, míjel studenty, kteří se po mě otáčeli, někteří s překvapným výrazem, někteří sem tam utrousili nějakou urážku.
"A já ještě pár testů, které jsem neodevzdal jejich majitelům." Odpověděl jsem a zahnul do další chodby.
"Právě o nich chci s tebou mluvit. Viděl jsem výsledky. Známkoval jsi je náhodně?"
"Ne, to bych si nedovolil!" Otočil jsem se na něj přes rameno.
"Tak jak je možné, že ten největší hňup dostal za dva a premiant pět plus?" Max byl nevrlý, už dlouho jsem ho takového neviděl. Dokonce na sobě dneska neměl růžovou. Jen nudné černé sako a pod ním tričko s černým potiskem Darth Vaderovi helmy. Bohužel, já měl dnes svoji nejhorší náladu, rozhodl jsem se být sarkastické prase a on byl ten poslední, kdo mě mohl zastavit.
"Mohl dostat čtyři mínus, ale proč bych mu měl kazit den znamínkem?"
"A co ta šestka? Můžeš mi vysvětlit, odkdy má školský systém šestistupňovou známkovací stupnici?!" Zastavil jsem se přededveřmi do třídy, kde už čekali žáci.
"Nevím, možná od té doby, co to určila hrací kostka..." Pokrčil jsem rameny a sevřel rty do úzké linky.
"Házel jsi kostkou, abys oznámkoval testy...?!" Max mlel z posledního. Na tvářích se mu dělaly rudé skvrny a na čele se prohlubovala vráska.
"Byla z Člověče nezlob se..." Loktem jsem si otevřel dveře a vpadl do třídy. S úsměvem jsem se rozhlédl kolem sebe. Žáci seděli v lavicích a čekali na testy. Došel jsem ke stolu, kde jsem si položil svoji tašku a znovu se na ně podíval.
"Tohle jsou vaše testy... Gratuluju vám. Vy jediní jste ušli moci kostky, takže by vaše znalosti měly být oceněny spravedlivě." Hodil jsem papíry na první lavici a obrátil se ke dveřím, v nichž stál Max.
"Mohl bys jít se mnou?"
"Ne mami! Mám tu teď hodinu, neruš!" Mrsknul jsem po něm kusem zmuchlaného papíru a konečně se ho tak zbavil.
"Tak dobrá drahoušci moji... Jelikož bylo těch politování hodných známek víc, než těch, za které byste měli dostat lízátko a obrázek, rozhodl jsem se změnit své hodiny." Několik z nich se po sobě zněpokojivě ohlédlo. Další se nejistě zasmáli a v celé třídě se zvedla jedna ruka.
"Ano...?"
"Hodláte skončit s testy a známky nám dávat jenom díky hrací kostce?"
"Ano!" Vzbudilo to všeobecné vzrušení, také jsem ho pocítil a následně ještě větší když jsem pokračoval.
"A teď, když jsem z vás udělal naivní pitomce, tak vám vysvětlím, že ačkoliv jsem ignorant ať už k vám, či ke svým kolegům, školský systém mi ukládá nemilou povinnost vás známkovat za vaše znalosti, pak je tu samozřejmě ještě pan ředitel. Viděli jste co měl na sobě? Osobně ho preferuji v růžové a tu nenosí, pokud nemá radost. Takže vy si napíšete tyhlety testy příští týden znovu, žádná pětka... pokud bude pětka, příjdete za mnou a nad lahví nějakého dobrého vína o tom můžeme diskutovat. Uděláte radost mě a moje pracovní nasazení udělá radost Maxovi. Svět bude zase růžový. Nějaké otázky?" Rozhlédl jsem se po třídě. Bylo mi jasné, že buďto mě všichni začnou z minuty na minutu nenávidět, nebo se hned po vyučování slétnou do nejbližší vinotéky.
Měl jsem si říct i o bonboniéru....
Ale žádná ruka se nezvedla... Ani jedna... Bylo ticho a všichni se na mě dívali jakobych přiletěl na oslu a odrážel se čínskýma hůlkama.
"Otevřete si sešity a pište si."


Max si na mě nakonec počkal před třídou, takže ať jsem chtěl nebo ne, stejně jsem skončil u něj v ředitelně, v křesle před dlouhým stolem.
"Bude to na dlouho?"
"Proč?" Zeptal se mě Max a vytáhl nějakou složku z hromady vedle sebe. Nikdy jsem ho neviděl dělat kancelářskou práci.
"Je půl dvanácté, končí mi pracovní doba." Jen se ušklíbl a hodil předemně složku.
"To si nemyslím... Yariko skončila, takže ti blahopřeju, získáváš polovinu jejich pracovních hodin." Musel jsem se hluboce zamyslet nad tím, kdo to vlastně byl.
"Počkej... Smrádek je pryč?" Konečně mi to došlo.
"Sice už tu není, ale i tak by ses o ní mohl pokusit mluvit trochu slušně." S povzdechem podepsal nějaký papír.
"Mohl by ses pokusit mluvit trochu... To je jakobych nemusel dělat vůbec nic. Každopádně, díky, ale tohle si nech." Posunul jsem složku zpátky k němu. On ji postrčil zase zpátky.
"Ne, tohle je moje nařízení a to musíš respektovat, protože jsi můj podřízený."
"A taky tvůj nejlepší přítel, který ti řekne, že bílá s potiskem ti nesluší." Hodil jsem mu slohy zpátky, obratem je vzal a křápnul s nimi o stůl.
"Tak dost! Tohle, to si vezmeš, podíváš se, které hodiny to jsou, půjdeš a ty studenty něco naučíš!!" Prohlédl jsem si jeho rudý obličej.
"V tom případě chci asistenta." Prohlásil jsem. Max zalapal po dechu a ztěžka dosedl do křesla.
"Cože?"
"Jo, měl by to být muž, nic zvláštního nežádám, jenom aby to byl černoch." Chvíli mě pozoroval, než zatřásl hlavou a polkl.
"Proč? Proč potřebuješ asistenta?"
"Připadám si sám..."
"Ne! Nedostaneš asistenta! Nikdo ho tady nemá."
"Dovol, abych podotkl, že já zas nemám licenci na vyučování studentů. Chci asistenta, nejlíp dnes odpoledne." Vzal jsem si složku a odcházel z učebny.
"Asistenta bych ti mohl dát, ale jen v případě, že bys ho potřeboval. Třeba kdybys měl nějakou zdravotní újmu." Pokýval jsem hlavou a zabouchl za sebou dveře.


Vešel jsem do třídy prvního ročníku, zamířil rovnou ke stolu, na který jsem si sednul a nohu natáhl před sebe.
"Ten, kdo mi zlomí nohu, nemusí psát testy, úkoly a může mi říkat křestním jménem." Začal jsem na úvod. Všichni si mě pochybovačně prohlíželi.
"Ah, zapomněl jsem... Vaše paní učitelka dala výpověď. Malé procento legend tvrdí, že to bylo kvůli mně, osobně se k nim přikláním. Kdyby si jednou za čas umyla lebku a přibrala k tomu i zbytek své osoby, možná bych byl mírnější. Takže? Kdo?" Ticho jako v hrobě.
"No tak! Neřeknu to... Přísahám na čest svého nejlepšího přítele." Nic. Prostě mě ignorovali. Kouknul jsem do rozvrhu. Jako další jsem měl mít až od jedné hodiny 2.B.
"Dobře, když ne tohle, tak mi půjdete s něčím pomoct. Všichni, nařizuji vám to jako svým podřízeným! Páni, má to něco do sebe." Musel jsem uznat moc té věty. Všichni jsme se zvedli a zamířili tichou chodbou směrem k ředitelně.
Otočil jsem se k zástupu za sebou a významně pokýval hlavou.
"Ty, ty... ty, ty a ty. Oh, ty taky," ukázal jsem na šest zdatných mladých hochů, "mi pomůžete. Zbytek má na starosti Maxe." Zvedla se jedna ruka.
"Když jsem se ptal, kdo mi zlomí nohu, tak jste se nepřihlásila co?" Hodil jsem pohledem po jedné ze studentek.
"Promiňte, ale jak tohle souvisí s vyukou?"
"Ah... samozřejmně. Ve světe hudebníků občas musíte umět dobře lhát, abyste dostali to co chcete. Víte kam tím mířím?" Rukama jsem naznačil ať jdou dovnitř.
"Máme ho odvést z jeho pracovny... Ale na co se ho máme ptát?" Položila otázku opět ta samá studentka.
"Pane bože, jste v prvním ročníku. Máte mít nejvíc otázek, protože zatím víte úplný kulový. Dobře, zeptejte se ho třeba, kam chodí k holiči." Mladíkům jsem naznačil abychom se schovali do vedlejší místnosti a sám jsem škvírou ve dveřích nakukoval, jestli Max už odešel. Za mnou se ozvalo zakašlání. Otočil jsem na se na Riku-sensei, která tu akorát měla hodinu.
Stála tam se založenýma rukama a nevypadala moc přívětivě.
"Hrajeme na schovku. Holky s těma slabýma, co měli být taky holky pikají a my se šli schovat. Kdyby sis přečetla časopis, který leží ve sborovně na stole už 14 dní, věděla bys, že Američané mají nové vyučovací metody." Škvírou jsem zahlédl, jak dívky tahají Maxe z ředitelny pryč chodbou.
"Četla jsem to... Ten článek se týká mateřkých škol." Otočil jsem se na ni se soucitným výrazem a jednomu ze studentů, který stál nejblíž jsem přikryl uši dlaněmi.
"Jsou to prváci, nemůžou za to."
V příštích minutách jsme už stáli v ředitelně a všichni sledovali Maxův stůl.
"Kam ho chcete odnést?" Zeptal se jeden z hromotluků.
"Nevím, potřebujeme ho schovat. Někdo nějaký návrh?" Rozhlédl jsem se po nich.
"K vám do pokoje?" Navrhnul jeden. Podíval jsem se na dlouhý stůl a následně se otočil na sedačku, která stála na kraji místnosti.
"Tak v tom případě chci spíš tohle."
Do půl hodiny se moje nová sedačka perfektně vyjímala v mém obývacím pokoji, lomeno kuchyni s jídlelnou a ložnici.
"Výborně, můžete jít na oběd, já pospíchám za 2.B." Tupě na mě hleděli, když jsme došli zpátky do třídy, kde už seděl zbytek.
"Nebojte, přístě už se určitě budeme učit. Pro dnešek rozchod. A kdyby se někdo ptal, tak se jmenuju profesor Masuchiko." Vzal jsem si tašku a opustil třídu.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naruto-vs-sasuke naruto-vs-sasuke | Web | 24. listopadu 2017 v 17:13 | Reagovat

tie postay si sama kreslila? ale celkom pekne navoleny design na poviedkovy blog :)

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 29. listopadu 2017 v 18:14 | Reagovat

Ne, ty postavy v tomtoe designu jsme nekreslily my. Myslím že to je fanart z nějakého anime(?) autora neznám :T Ale díky xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama